Řekli mu, že už z vozíku nikdy nevstane. Neposlechl a vstal

15. března 2013

Pětatřicetiletý Jan Drápala z Valašské Bystřice je tvrdý chlap. K životu mezi beskydskými kopci a k těžké práci v lese nebo v řeznické zástěře to nakonec patří. Když na něj při kácení v revíru padl strom, otřepal se a odešel po svých s pár modřinami. Před třemi lety měl ale nehodu, nešťastně upadl a poranil si páteř. Lékaři mu řekli, že z invalidního vozíku už nevstane. On to ale dokázal. „Na nohy mě postavili až v Olomouci,“ říká vděčně a cvičí se speciálními ortézami několikrát denně. Ujde zatím jen pár metrů, ale i to je úžasný pokrok a houževnatý Valach to nevzdává.

Jako mladý „ogar“ se do Valašské Bystřice přistěhoval za svou ženou Petrou z nedalekého Rožnova pod Radhoštěm. „Bydleli jsme u jejích rodičů. Dali nám pozemek, tak jsme si postupně vedle nich postavili vlastní domek. Stavěli jsme ho svépomocí, nastěhovali jsme se před pěti lety. Pak se mi ale stal ten úraz, a tak jsme spoustu věcí zatím nestihli dodělat,“ říká Jan Drápala, když se rozhlíží po domě. Silnýma rukama, kterýma při pojíždění pohání kola vozíku, předtím kácel stromy ve svém revíru a na zabijačkách boural maso, aby si přivydělal. „Síla mi zůstala, to je moje výhoda, když se dnes i při mojí váze potřebuju někde přitáhnout nebo nadzvednout,“ popisuje.

Osudný okamžik, který Janu Drápalovi i celé jeho rodině úplně převrátil život naruby, přišel 5. září 2010. Jen kousek od chalupy se s ním u řeky Bystřice utrhl vodou podemletý vysoký břeh. Při ošklivém pádu si vážně poranil páteř. Kromě toho utrpěl těžké poranění hrudníku včetně sériové zlomeniny žeber a také otřes mozku. „Odvezli mě do nemocnice v Brně, kde mi lékaři nejprve operovali hrudník. Pak mě přeložili na spinální jednotku, kde se snažili zachránit míchu, která byla utlačována posunutím obratlů. Postupně se mi začínala vracet citlivost do nohou, dokázal jsem s nimi i trochu pohnout. Rodině přesto řekli, že nebudu nikdy chodit,“ líčí těžké chvíle.

Jeho žena najednou zůstala v domě se sotva dvouletou dcerou Viktorkou a desetiletým synem Tomášem sama. „Prožívala jsem obrovský šok. Když nám do telefonu řekli, že Honza už nikdy nevstane z vozíku, bylo to strašné. Hodně jsem to obrečela, ale pořád jsem tomu nechtěla uvěřit,“ vzpomíná Petra Drápalová na složité období po manželově úrazu. V brněnské nemocnici nakonec zůstal Jan Drápala asi dva měsíce, další půlrok strávil v rehabilitačním ústavu na severní Moravě. Manželka Petra se musela postarat o obě děti, zvládat chod domácnosti, platit splátky za dům. „Byla jsem na rodičovské dovolené, brala čtyři tisíce měsíčně a všechno vlastně zůstalo na mně.

Bylo to těžké období. Půl roku žití a nežití, kdy jsme jen sháněli peníze, aby bylo na splátky. Ještěže nám hodně pomáhali rodiče a kamarádi,“ konstatuje Petra Drápalová. V rehabilitačním ústavu nevycházel Jan Drápala z údivu. Zatímco fyzioterapeutka s ním chtěla cvičit pohyb nohou v bradlech a s ortézami, tehdejší primář spinální rehabilitační jednotky jí to prý zakazoval. „Naštěstí už tam není. Když si zavolal mou manželku asi po měsíci a půl, řekl jí, že mi vozík už zůstane. Přitom neměl ani základní přehled o mém zdravotním stavu,“ popisuje Jan a jeho žena jen přikyvuje. „Tvrdil mi nesmysly, nevěřila jsem mu,“ dodává.

Nakonec se asi po roce léčení dostal Jan Drápala na Oddělení rehabilitace Fakultní nemocnice Olomouc. „Bylo velké štěstí, že jsem se ocitl na oddělení u primáře Aloise Krobota. Moje mícha byla sice v jednom místě porušená, ale v žádném případě nebyla přerušená. Začal jsem cvičit na pohyblivém pásu se simulátorem chůze. Fyzioterapeutky se mnou dokonce cvičily déle, než bylo běžné. Když měly čas, protože jim někdo z programu třeba vypadl, vzaly si mě do parády. Každý jiný by se na vás vyflákl, ale ony to tam prožívají s vámi a není jim to vůbec jedno. To bylo hodně vidět,“ popisuje Jan.

Z olomoucké fakultní nemocnice si přivezl i speciálně vyrobené ortézy. S nimi a s pomocí chodítka teď každý den zkouší aspoň pár metrů ujít. „Žena se mnou každý den cvičí. V Olomouci mě opravdu postavili na nohy. Jsem jim neskutečně vděčný. Když jsem se pak poprvé doma postavil z vozíku, byl to neskutečný pocit. Malá kolem mě skákala radostí. Psychicky mi právě Viktorka strašně pomáhá. Vždycky mi říká, že až budu mít zdravé nožičky, půjdeme spolu na procházku. Letos jí bude pět let,“ říká Jan a těžko se při tom brání dojetí.

S ortézami přejde každý den několikrát z koupelny přes chodbu do kuchyně a obýváku a zpět, jeho obětavá žena Petra mu při cvičení pomáhá. „Zvykla jsem si, že sedí na vozíku, ale smířená s tím nejsem. Věřím, že se jednou na nohy postaví, pokroky dělá,“ říká s nadějí. Nevzdávají to oba dva. Snaží se Janovo postižení trochu ignorovat, přestože to pochopitelně moc nejde. Nedávno společně například kopali na zahradě udírnu, Jan samozřejmě z vozíku. Snaží se pořád zaměstnávat ruce, vyřezává například krásné dřevěné podložky pod paroží, kamarádi ho občas vyvezou do jeho revíru v Rožnově. „Doktoři přece pořád něco nového vymýšlejí, třeba kmenové buňky, a co my víme, co bude za pár let. Medicína jde pořád rychle dopředu. Musím cvičit, aby moje tělo bylo připravené. Třeba budu mít štěstí, věřím tomu,“ dodává bojovník z valašských kopců.