Stříbrná medaile za lidskost. Věra Zukalová pomáhá pacientům znovu najít život

„Přestaňte řešit, co by na to řekl tatínek. Udělejte jednou něco, co chcete vy.“ Také takto může vypadat práce Věry Zukalové. Žádné velké fráze, žádné opatrné našlapování kolem diagnózy. Někdy je potřeba najít odborníka, jindy vyřídit sociální podporu nebo zajistit odvoz na léčbu – a někdy prostě říct větu, která člověku dovolí začít myslet sám na sebe.

Ambasadorka onkologických pacientů ve Fakultní nemocnici Olomouc obdržela v pondělí 28. září Stříbrnou medaili předsedy Senátu s doplňujícím vysvětlením „Za vytváření dobrých míst pro život“. Sama přitom dlouho nevěděla, proč ji vlastně získá. A možná není náhoda, že ocenění přišlo právě za něco, co je pro ni už dávno samozřejmé: snažit se, aby lidé kolem ní měli o něco lepší místo pro život.

• Obrázek č. 1: Věra Zukalová byla v pondělí 28. září oceněna Stříbrnou medailí předsedy Senátu Parlamentu České republiky.

Co jste cítila, když jste se dozvěděla, že získáte Stříbrnou medaili předsedy Senátu?

Upřímně? Připadalo mi to trochu nepatřičné. Věděla jsem, že jsem nominovaná, ale až do poslední chvíle jsem vlastně nevěděla, za co ocenění dostanu. Když přijeli natáčet medailonek, ptala jsem se, ale řekli mi, že mi to prozradit nemohou.

Říkala jsem si, že pokud už medaili dostanu, mohla by pomoct projektu Otevřeme zahradu, na kterém pracuji pro Hospic na Svatém Kopečku. Chceme zapomenutou venkovní plochu proměnit v krásnou zahradu a potřebujeme pro něj získat podporu. Nakonec v medailonku o Zahradě nebyla ani zmínka, ale zase to pomohlo propagaci tématu sociální práce.

Předseda Senátu Miloš Vystrčil při předávání řekl, že vás oceňuje za to, že svou empatií, vlídností a lidskostí propojíte pacienty a zdravotníky. Co pro vás tato slova znamenala?

Měli jsme možnost se před ceremoniálem chvíli bavit a pan předseda mi vysvětloval, proč moji práci takto vnímá. Z pohledu sociální práce je pro nás pomoc druhým vlastně přirozená. Ve zdravotnictví ale podle něj není sociální práce vždy samozřejmou součástí péče. A právě v tom podle mě spočívá jedna z důležitých věcí, které se snažím dělat – ukazovat, že sociální a zdravotní stránka člověka nejdou oddělit.

Ocenění jste obdržela „Za vytváření dobrých míst pro život“. Co pro vás dobré místo pro život znamená?

V pracovní rovině prostředí, kde se respektují jednotlivé odbornosti a kde spolu lidé spolupracují. Neměli bychom mít na jedné straně lékaře a někde „dole“ psychologa, sociálního pracovníka nebo kaplana. Všichni pracujeme s jedním člověkem a potřebujeme se navzájem.

Každý rok přichází na onkologii kolem 2500 nových pacientů. Máme 41 lékařů, ale jen tři psychology a jednoho sociálního pracovníka. Pokud chceme poskytovat komplexní péči, ten poměr není ideální.

• Obrázek č. 2: Stříbrnou medaili získala za vytváření dobrých míst pro život.

A jak jste se vlastně k roli ambasadorky dostala?

De facto mě k ní přemluvila paní primářka Hana Študentová. Asi ve mně viděla něco, co jsem tehdy sama ještě tolik neviděla. Věděla, že mám vlastní zkušenost s onkologickým onemocněním, ale zároveň jsem sociální pracovník a zajímá mě člověk jako celek, nejen jeho diagnóza.

Původně jsem se do toho úplně nehrnula. Ale paní primářka mě přesvědčila, že taková role na onkologii smysl má. A postupně jsem zjistila, že měla pravdu.

Co tedy konkrétně obnáší vaše práce?

Na každého člověka se dívám komplexně – nejen na jeho nádor a léčbu, ale také na to, jak žije, jaké má vztahy, co ho trápí a co bude potřebovat po návratu do běžného života.

Člověk přijde s nemocí, ale s ní často přijdou i problémy doma, v práci, peníze, doprava, strach nebo vztahy. Snažím se zjistit, co potřebuje, a propojit ho se správným člověkem. Někdy je to psycholog, jindy lékař, nutriční terapeut, farmaceut, kaplan nebo někdo, kdo pomůže se sociální situací.

Řešíme také návrat do práce, dávky, rodinu nebo dopravu. Máme onkotaxi, pomáháme s úklidem domácnosti během chemoterapie. A stejně důležité je, aby člověk během léčby nezapomněl žít. Takže chodíme na výlety, do divadla, plavat, tvoříme… Aby nemoc nebyla najednou celý jeho život.

Jak se do práce promítá vaše vlastní zkušenost s onkologickým onemocněním?

Je důležitá, protože vím, jaké to je být pacientem. Zároveň ale nechci, aby moje vlastní zkušenost přebila odbornost. Studovala jsem sociální práci, psychologii, etiku i sociologii a díky tomu dokážu lépe rozpoznat, kde končí moje kompetence a kde už potřebuji dalšího odborníka.

Nemůžeme oddělovat lidskost a empatii od odbornosti. A stejně tak nemůžeme mít skvělého odborníka, který se k pacientovi chová bez respektu. Jedno bez druhého nefunguje.

• Obrázek č. 3: Věra Zukalová s předsedou Senátu Milošem Vystrčilem.

Co jste za dobu svého působení zjistila o tom, co onkologičtí pacienti skutečně potřebují a co nemusí být na první pohled vidět?

Že jsme si mnohem podobnější, než si myslíme. A že nemocí člověk nepřestává být sám sebou. Pacient není jen někdo, kdo má jíst, pít, užívat léky a chodit na kontroly. Pořád je to člověk, který má svoje zájmy, vztahy, radosti i starosti.

Někdy proto pracuji i s rodinou. Blízkým vysvětluji, že jejich péče nemůže spočívat jen v kontrole, jestli pacientka jedla, pila nebo si vzala léky. Potřebuje mít také prostor být sama sebou.

Co když pacient pomoc nebo léčbu odmítá? Dokážete respektovat i rozhodnutí, se kterým sama nesouhlasíte?

Musím. Někteří lidé si vůbec nepřipustí, že by mohli zemřít, jiní zkoušejí alternativní léčbu. A když něco takového slyším, respektuju to. Můžu s člověkem pracovat, otevřít otázku, co jeho rozhodnutí bude znamenat dál, ale nemůžu rozhodovat za něj.

Řeknu třeba: „Respektuju, že nechcete přijít na léčbu. Ale máte dvě děti. Tak bychom měli nastavit, co bude potom.“ Jako sociální pracovník mě zajímá, co bude s dětmi, rodinou a praktickým životem.

Jsou ale lidé, na které nepůsobím vůbec. A i to musím respektovat. Může mě to mrzet, ale je to jejich volba. Nemůžu člověka zachránit proti jeho vůli.

To zní jako těžká situace. Jak se s ní vyrovnáváte?

Právě díky škole jsem pochopila, že nemám lidi zachraňovat. Já vytvářím podmínky, aby se člověk mohl zachránit sám.

To mě vlastně vysilovalo nejvíc – když jsem měla pocit, že musím někoho zachránit. Dneska nabídnu možnosti, otevřu dveře, propojím člověka s někým, kdo mu může pomoct. Ale on sám musí udělat ten krok.

Někdy se přitom vydám úplně do slepé uličky. Měla jsem pacientku, které jsem nabídla snad jedenáct různých „záchranných lodí“ – a ona nenastoupila ani do jedné. Nakonec jsem jí řekla: „Já už nevím. Zkusila jsem všechno, co mě napadlo.“ A právě to ji možná nakonec nakoplo.